Jakmile se dostatečně vysoko, na oblohu, vyhoupne to žluté teplé těleso (astronomové prominou). Jakmile ono těleso má vzrůstající tepelnou intenzitu. Jakmile vzduch voní čerstvou trávou. Jakmile se všechny tyto faktory potkají. Nastává moment totální aktivizace. Moment, který zacloumá mnohými z nás. Jsme neklidní, vzpruzelí. Neochotně plánujeme. Hledáme cesty, jak se urvat z práce. Honem vyrazit do přírody. Už už se vidíme na kopci. Už se kocháme výhledem. Hledáme louku. První kvítka. Už očekáváme vyhřáte meze. Celý náš, po zimě zkřehlý člověk, touží, vydat se, objevovat nové bližší i vzdálenější přírodní cíle. A potřeba je to neodkladná …
Já se mezi tyto neklidné tvory hrdě hlásím. Klid nacházím v přírodě. Objevovat je přece přirozené. V tuto brzce jarní dobu mě dobíjí pocit očekávání. Zvědavě očekávám, co a jak Matka příroda zařídí. Ptám se „bude už stále teplo?“ nebo „bude stále chlad?“. „Bude svítit slunce?“ nebo „čeká na nás ocelová šeď?“. To jsou otázky, které mě zajímají.
Na cestě očekávání, tak není nic prostšího než vyrazit do terénu a zakusit na všechny naše smysly probouzející se přírodu. Pookřát, dobýt a oživit se jarním počasím.
Já jsem ten první krok již udělala. Pod heslem „v jednoduchosti je krása“, jsem si vyšlápla (vyšlápla je silné slovo) na malý nenápadný kopec nedaleko Bíliny. Nabízí skvělou celoroční dostupnost. Překrásný výhled. Netradiční pohledy na již známé kopce. A to mě blaží. Heslo byla naplněno. Ptáte se „kde ten kopec najdeme?“.
Kopec najdete nad malou vesničkou Všechlapy. Což je asi tak 1 kilometr od známější obce Libčeves. Tento travnatý kuželovitý vrch sopečného původu se jmenuje Kamýk. Nemůžete ho minout. Z vesničky se dáte polní cestou okolo malé kapličky. Vyšlapaná stezka vás přivede, cca po 800 m, až na samotný vrchol.
Tuto trasu jsem šla několikrát. Je milá svou nenáročností a velkolepá svou krásou.
Třeba se tam potkáme, co vy na to?
Na setkání s Vámi „in natura“ se těší, Vaše AH.
