Milý, chytrý a zábavný. Trochu stydlivý. Výjimečný svým odhodláním jít si za svým snem. Už jako malého chlapce ho fascinoval svět letadel. Svou zálibu rozvíjel, učil se a dokázal to. Přečtěte si inspirativní příběh o tom, jak se z malého města na severu Čech můžete dostat až do Jekatěrinburgu nebo Los Angeles.
Z tvého profilu na sociálních sítích jsem zjistila, že pracuješ v leteckém průmyslu a hodně cestuješ. Jaké je přesně tvé zaměstnání?
Jsem letecký mechanik B1.1.C. To znamená, že mohu opravovat a po údržbě uvolňovat proudová letadla zpět do provozu. V údržbě letadel se rozlišují dvě hlavní oblasti – těžká a lehká údržba. Těžká údržba zahrnuje generální opravy nebo předepsané zásahy po určité době nebo počtu nalétaných hodin. O to se starají mechanici těžké údržby.
Já se věnuji lehké údržbě. Udržujeme letadla v letuschopném stavu, provádíme předletové a poletové prohlídky, a samozřejmě i odstraňování závad. Občas se stane, že má letadlo závadu, kvůli které nemůže odletět. V takovém případě je potřeba zjistit příčinu a opravit ji, ať už je letadlo kdekoliv na světě. Říká se tomu AOG – Aircraft On Ground. V tu chvíli balím věci, nářadí, notebook a vyrážím na letiště směr porouchané letadlo. Rozjede se kolotoč. Kolegové mi shánějí díly, komunikují s výrobcem letadla, aby navrhl řešení závady nebo vyhodnotil data ze záznamníků. Cílem je, aby bylo letadlo co nejrychleji zpět ve vzduchu.
Proč musíš letět přes půl světa, abys stroj opravil? Nemůže ho opravit nějaký místní mechanik?
Většinou nemůže, a dost lidí se na to ptá. Důvodů je víc. Jako licencovaný letecký mechanik musím mít tzv. typový výcvik na konkrétní typ letadla, abych ho mohl opravovat a uvolnit k letu. Opravuji soukromé tryskáče Gulfstream a Embraer. Typovky na tyto stroje jsou velmi nákladné a ne každý je má. Jeden takový výcvik trvá zhruba 4 až 7 týdnů. Já mám typovek pět, takže mohu pracovat na pěti různých typech letadel.
Navíc, pokud je letadlo například v Africe a má evropskou registraci, evropské úřady často neumožní, aby na něm pracoval místní mechanik. A někdy si majitel prostě přeje, aby se jeho letadla dotýkal jen mechanik z Prahy, kterému plně důvěřuje. Tím se výběr zužuje a pak zbyde jeden mechanik s kufrem nářadí, který splňuje všechny podmínky a letí přes půlku světa.
Musíš jako mechanik umět letadlo řídit? Vyzkoušel sis někdy pilotování?
Pilotovat bych si rozhodně netroufl. To je úplně jiná disciplína, která vyžaduje jiný typ výcviku. Technik musí být velmi dobře seznámen s každým systémem letadla. Popíšu třeba výcvik na Gulfstream G550.
Pět týdnů teorie ve výcvikovém centru přímo u výrobce v Savannah, Georgia (USA), kde probereme každý systém – od toalety až po avionické systémy. Každý modul je zakončen testem s minimální úspěšností 75 %. Poté následují dva týdny praxe na výrobní lince, kde testujeme komponenty přímo na letadle.
Součástí výcviku je i kurz Runup & Taxi, tedy startování motorů a pojíždění. Učíme se to na simulátoru, kde trénujeme krizové situace jako požár motoru, selhání brzd nebo radiovou komunikaci. Někdy nás školitel nechá i vzlétnout a přistát, ale jen pro zábavu. Ne vždy přistávám, protože je to pohyblivý simulátor pro výcvik pilotů a špatné přistání může být opravdu rána, kdy si můžete prokousnout jazyk.
Celý výcvik trvá sedm týdnů a je neskutečné, kolik se toho člověk za tu dobu naučí. Samozřejmě si nelze všechno pamatovat, proto máme letadlové manuály. Podle nich se řídíme – každou výměnu musíme přesně zapsat a doložit odkazem na konkrétní část manuálu. Často trvá výměna kola 20 minut, ale další hodinu vyplňujeme dokumentaci.
Chtěl jsi pracovat s letadly odjakživa, nebo tě k tomu přivedla životní cesta?
Dodnes si pamatuju, jak jsme byli se školkou na procházce a na obloze přeletělo dopravní letadlo. Ohromil mě ten zvuk motorů a to, jak se nesl po celém okolí. Od té chvíle jsem chtěl být co nejblíže letadlům. Pamatuju si, jak jsem po tom zážitku šel za dědou do jeho truhlárny a řekl: „Dědo, potřebuji prkna, kladivo a hřebíky.“ Postavil jsem si své první letadlo. Dokonce jsme na něj přidělal kus staré elektroniky, abych měl model na dálkové ovládání. Samozřejmě, že to nebylo funkční letadlo, protože mi byly asi čtyři roky. V dětství jsem navštěvoval modelářský kroužek v DDM Bílina. Vedli ho dva skvělí lidé, kteří mi ukázali principy konstrukce letadel. Těm budu vděčný celý život.
To je krásný dětský sen, ale mnoho kluků sní o tom, že budou kosmonauty nebo fotbalisty – ne každému se to splní. Jak pokračovala tvoje cesta?
Střední škola byla jasná volba – obor letecký mechanik v Praze ve Strašnicích. Pokud máš maturitu v tomto oboru a tři roky praxe, můžeš se přihlásit na ČVUT, kde tě čeká zkouška z asi 17 leteckých předmětů. Dělá se to postupně a mně to trvalo asi dva roky a licenci mám od roku 2011. Pak následují typové výcviky, které většinou hradí zaměstnavatel, protože jeden takový kurz může stát až tři miliony korun.
Škola byla jistě náročná a mladí absolventi to nemají snadné. Jak ses uplatnil po maturitě?
Po maturitě jsem nastoupil do ČSA jako mechanik těžké údržby. Zažil jsem obrovské zklamání. Divní lidé, prostředí jako v Kolbence. Vydržel jsem tam ani ne rok.
Úplnou náhodou jsem se šel zeptat na práci v tehdy začínající firmě ABS Jets a vzali mě. Dnes jsem tam už 18 let. Jsme jednou z největších firem na údržbu soukromých tryskáčů v Evropě.
Kvůli (nebo díky) práci hodně cestuješ. Baví tě to?
Cestování miluju! Ať už pracovně, nebo soukromě. Je paradoxní, že před nástupem do ABS Jets jsem nikdy neletěl letadlem. A můj první let byl rovnou soukromým tryskáčem. Navštívil jsem kolem 70 zemí. Služebně jsem byl nejvýchodněji na Filipínách, nejzápadněji v Los Angeles, na jihu v Nigérii a nejseverněji v Jekatěrinburgu.
Jaký zážitek z cest ti nejvíc utkvěl v paměti?
Za covidu jsem letěl na malé letiště na Maledivách, kde jsem měl provést údržbu. Po příletu jsem zamířil do resortu, kde jsem měl čekat na loď, která mě druhý den odveze k letadlu. V noci mě ale přepadla zimnice a bolesti, asi covid. Přesto jsem se snažil dostat na letiště, ale loď nepřijela, zapomněli na mě. Až druhý den se mi podařilo letadlo opravit doslova z posledních sil.
Nechal jsem si udělat PCR test a byl pozitivní. Chtěl jsem zkusit odletět bez něj, ale zavolal mi hotel, že mám zůstat na pokoji. Přijeli pro mě doktoři ve skafandrech, naložili mě na loď a vezli mě dvě hodiny na „covid resort“. Tam jsem strávil dva týdny v karanténě. Jídlo jako ve vězení, ale měl jsem přístup k moři, kde jsem denně šnorchloval. Zaměstnavatel mi dokonce poslal loď s ovocem a vitamíny. To bylo moc hezké gesto.
A pointa? Když jsem se po dvou týdnech vracel domů, zjistil jsem, že už žádný test nepotřebuju. Ale riskovat to předtím prostě nešlo.
Tvé dětské sny se naplnily. Máš ještě nějaké další cíle, pracovní nebo osobní?
Myslím, že profesně jsem dosáhl všeho, co jsem chtěl. Je to cesta, která nikdy nekončí. Pořád procházím novými výcviky a získávám nové poznatky. Práci dělám skoro 20 let a stále se učím.
Mým snem teď je předat zkušenosti synovi a ukázat mu, jakou cestou se vydat, pokud ho to bude bavit. V září jde do první třídy a zatím ho letadla opravdu baví. Z toho mám největší radost.
