Rozhovor s fotografem Petrem Hrickem

Petr Hricko je úspěšný teplický fotograf, který kvůli své práci často a rád navštěvuje Island. Fotografie ze země ohně a ledu v současné době vystavuje ve výstavní síni U Kostela v Bílině.

Petr Hricko původně pracoval jako geodet. Fotografování mělo sloužit jako rozptýlení v době, kdy bojoval s rakovinou. Nakonec kouzlu fotoaparátu zcela propadl a začal se živit jako fotograf na volné noze. Díky těmto nešťastným souvislostem dnes můžeme vidět jeho pozoruhodné obrázky dramatické a současně tiché krajiny. Se stylem Petra Hricka se často váže pojem levitace fotografovaných objektů nebo osob.

Žijete v Teplicích. S fotografováním přírody jste začal v Krušných horách, na procházkách s vaším psem. Jaký vzath máte k tomuto regionu a jak vás ovlivnil?

Do Krušných hor to mám autem 25 minut. Máme tu nádherné lesy. Hory jako takové mě baví svou rozlehlostí a hlavně atmosférou. Často tu máme mlhy, a to si někdy připadáte jako v jiném světě. Miluju nekonečné pláně, stavení na samotách, stromy-solitéry, lišky, potoky a hlavně to ticho. Za totality dostala zdejší krajina pořádně zabrat a na horách se drželo díky inverzím pár stromů, jinak to byly vesměs pahýly. Dost se to za ty roky změnilo a příroda se uzdravuje. Bohužel se vždycky najde dost lidí, kteří lesy zamořují odpadky, to mě drtí asi nejvíc, proto s sebou na procházky se svou psí láskou beru vždycky pytel na bordel. Sudety mám rád a asi bych neměnil. Příroda je pro mě druhým domovem, často tam hledám a nacházím klid, když je mi ouvej. Dává mi neuvěřitelné množství energie, kterou se snažim posílat dál.

V současné době vystavujete v Bílině své fotografie z Islandu, který je vašim oblíbeným místem. Severní Čechy jsou jsou drsné a divoké místo, pomineme-li urbanizaci. Vidíte zde podobnost?

Island je diametrálně něco úplně jiného, pro mě je to jiný svět. Nádherná krajina, ke které musíte přistupovat s respektem a pokorou. Asi mě dostal svou atmosférou − je temná, plná zvláštní energie, a když člověk hledá samotu, je ten ostrov ideální. Myslí, že kdybych se rozhodl najít u nás místo podobné Islandu, nebo naopak, neuspěl bych 🙂

Fotografie je apriori statické medium. Zamrazíte čas v okamžiku, kdy zmáčknete spoušť a přesto ve vašich snímcích zůstává dynamika. Je vaším cílem zachovat příběh nebo atmosféru živé?

Od počátku mého fotografování se snažím o jedno, chci aby ze snímků bylo aspoň trochu znát, jak jsem se v ten daný okamžik cítil já. Snažím se o předání energie a emocí. O tom je fotografie alespoň z mého pohledu. V dnešní době instagramu a sdílení sice technicky dokonalých fotek, ale úplně prázdných, je těch živých fotek nepoměrně méně. Naštěstí je tu dost lidí, jejichž fotky mám rád a necítím z nich kalkul a naleštěnou prázdnotu.

 AK