Rozhovor s Petrou Börnerovou
Petra Börnerová, se narodila v severočeském Duchcově, od dětství žíje v Bílině. Na české bluesové scéně není žádným nováčkem. Hudbě se aktivně věnuje od dětství, v šestnácti zakládala první kapelu, hraje na několik nástrojů a samozřejmě zpívá. Spolu s manželem a osmiletým synem objíždějí republiku a pořádají koncerty, fanoušky si našli i v zahraničí.
Celý tvůj život je spjatý se severními Čechami, tady ses narodila a později studovala. Jak tě tento region ovlivnil?
Mám to tu ráda a jsem tu zvyklá. Deset let jsem žila v Praze, takže mám srovnání. Praha ideální pro mladé lidi, kteří začínají. I já jsem tam našla svou první práci a kapelu, pravidelně každý víkend jsem pak vystupovala v různých klubech. V Praze je obecně více možností, jak pracovních, tak hudebních. Pobyt tam mi dal hodně, ale když jsem si našla partnera a začali jsme plánovat rodinu, čím dál víc mě to táhlo zpátky domů na sever. Město Bílina je moc hezké, máme kolem krásnou přírodu a také mi chyběl výhled na hory, který mám ze svého bytu.
Jsem také ráda, že se mohu víc vídat s rodiči. Moc mě mrzí, že se tu ničí příroda uhelnými doly, je opravdu smutné, co lidi dokážou pro peníze. Stačí, když přejedu jednou za tři dny po parapetu okna hadříkem a je úplně černý. Bojím se, že to bude mít dopad na zdraví mé rodiny, takže si stále pohrávám s myšlenkou koupit nějakou chalupu v horách a odejít odtud.
Čím tě oslovilo právě blues?
Blues jsem začala poslouchat asi v sedmnácti letech, předtím jsem si prošla folkem, rockovou muzikou, prostě všemi styly. Nejvíc mě ale chytl blues a bluesrock. Baví mě tu muziku zpívat i hrát, podle mě má srdce, duši a „drive“. Mám z toho dobrý pocit.
Jak vzpomínáš na spolupráci s jazzovou zpěvačkou Janou Koubkovou?
Bylo to moc hezké období v mém životě. Nikdy jsem nevěřila, že budu chodit na zpěv k někomu, jako je Jana. Je to úžasný, upřímný a hodný člověk, který opravdu něco umí, což je znát na jejím chování. Pomohla mi získat sebevědomí, s ní jsem si také uvědomila, co chci vlastně v muzice dělat.
Máte za sebou koncertní vystoupení po několika evropských zemích. Na které publikum vzpomínáte nejraději?
Máme za sebou opravdu hodně koncertů a kolikrát už si ani vše nepamatuju. Ale řekla bych, že lidé jsou všude podobní a ti, co mají rádi muziku, kterou hrajeme, si nás najdou. Rádi jezdíme hrát do Německa, tam jsou lidi nadšení a chodí na koncerty více než tady u nás v Čechách. Blues má v Česku míň posluchačů, než třeba v Německu. Tady frčí víc revivaly a nejlépe revivaly českých kapel, které ještě hrají. To je, myslím, trochu úlet.
Při vystupování vás někdy na bubny doprovází i syn Tomáš. Probouzeli jste v něm s manželem lásku k hudbě cíleně, nebo si jej našel sám?
Náš syn už s námi hraje plnohodnotně. Vůbec jsme ho do muziky nijak netlačili, dali jsme mu volný prostor. Už ve třech letech se začal rytmicky projevovat a ve čtyřech si poprvé sedl za bicí u svého slovensko-maďarského dědy, který měl v té době kapelu. Tomášek je třetím bubeníkem v rodině. Ukázalo se, že má obrovský talent, jde mu to samo od sebe. Takže si doma párkrát bouchne do elektronických bicích, protože bydlíme v bytě, jinak se to bohužel nedá. Měl štěstí, že se narodil v muzikantské rodině a může hrát na profesionální nástroj, který si přivlastnil od táty. Regulérně hraje na všech koncertech, které se odehrávají v nekuřáckých prostorách, ale nejpozději do 22 hodin.
Foto.: http://www.petrabornerova.com
